Prázdnota za fasádou úspěchu
Na začátku roku 2025 jsem stál na vrcholu své kariéry. Hobbytec CZ fungoval jako dobře namazaný stroj, finanční výsledky překonávaly očekávání, tým pracoval samostatně. Z venku to vypadalo jako dokonalý úspěch – stabilní firma, krásný dům, luxusní auta, rodina. A přesto, když jsem se každé ráno probudil, první pocit nebyl radost nebo spokojenost, ale prázdnota. Otázka „A co teď?“ mě pronásledovala s narůstající intenzitou. Firma, která byla léta středobodem mého života, najednou nepotřebovala moji každodenní pozornost. Cíle byly dosaženy, požáry uhašeny. S nimi ale zmizela i jiskra, která mě hnala vpřed. Žil jsem roky v režimu „hasiče“ – od krize ke krizi, od problému k problému. Moje identita byla postavená na řešení problémů, na neustálé akci. Když problémy zmizely, zmizela i část mě. Neuměl jsem existovat mimo krizi, neuměl jsem si užívat klid. Vnitřní nepokoj mě nutil hledat další výzvy, další problémy, další cíle. Nejbolestivější paradox? Měl jsem všechno, co jsem si kdy přál, a přesto jsem necítil naplnění. Mercedes v garáži, bazén na zahradě, dům, o kterém jsem snil – to všechno byly jen kulisy, které nedokázaly zakrýt vnitřní prázdnotu. Materiální úspěch nemohl vyplnit díru, která vznikla zanedbáváním vztahů, vlastních emocí a skutečných hodnot. Uvnitř jsem věděl, že jsem dosáhl vrcholu špatné hory. Že jsem celý život směřoval k cíli, který mi nakonec nepřinesl to, co jsem skutečně hledal – vnitřní klid, smysluplné vztahy, radost ze života samotného.
👉 Objevte moji cestu k vnitřnímu klidu a osobní transformaci
Varovné signály těla a duše
Moje tělo se snažilo upozornit mě na neudržitelnost situace mnohem dříve, než jsem byl ochoten naslouchat. Chronicky zvýšený krevní tlak vyžadoval medikaci, která se postupně musela zvyšovat. Ráno jsem se budil unavenější než večer, když jsem šel spát. Častá nachlazení, bolesti hlavy, zažívací potíže – všechno projevy těla, které křičelo o pomoc. Ale nejhorší nebyly fyzické příznaky. Bylo to emoční vyčerpání, které se projevovalo jako podivná směs otupělosti a podrážděnosti. Nedokázal jsem se radovat z běžných okamžiků s rodinou. Když dcera přišla ukázat svůj obrázek ze školy, vnímal jsem to jako vyrušení. Když manželka mluvila o svých pocitech, vnímal jsem to jako útok. Když starší dcera chtěla sdílet své myšlenky, vnímal jsem to jako ztrátu času.
Postupně jsem se vzdaloval od svých nejbližších. Byl jsem fyzicky přítomen, ale emocionálně nepřítomný. Seděl jsem s nimi u večeře, ale myšlenkami jsem byl jinde. Poslouchal jsem, ale neslyšel. Díval jsem se, ale neviděl. Naše vztahy se staly povrchními – lidé žijící vedle sebe, ne spolu. A pak přišel alkohol jako zdánlivé řešení. Zpočátku to byla sklenka vína k večeři, pak dvojitá whisky před spaním. „Abych se uvolnil,“ říkal jsem si. „Abych mohl spát.“ Ale pravda byla, že jsem se snažil utlumit narůstající vnitřní neklid, potlačit emoce, které jsem nedokázal zpracovat, uniknout před myšlenkami, které jsem nechtěl slyšet. Z občasného pití se stal návyk. Z návyku se stala nutnost. Z nutnosti se stala závislost. Alkohol, který měl být řešením, se stal součástí problému – další vrstvou, která mě oddělovala od skutečného života, od mých blízkých, od mě samotného. Třicet let jsem budoval vztah s alkoholem, který mi pomáhal přežít, ale bránil mi žít.
Cesty za poznáním
Začátkem roku 2025 jsem udělal něco, co by dřívější „já“ považovalo za únik od zodpovědnosti – odcestoval jsem na delší doby na Portoriko, Bali a Maledivy. Ale tyto cesty nebyly jen luxusní dovolenou. Staly se prvním krokem k hlubší sebereflexi. Vzdálen od každodenního shonu, tlaku a očekávání jsem konečně našel prostor k zastavení a naslouchání. Právě na plážích Bali, s výhledem na oceán, jsem poprvé sáhl po audioknihe o stoicismu. Byla to náhoda, doporučení od známého, kterého jsem potkal v resortu. „Malá kniha stoicismu“ od Jonase Salzgebera se stala mým prvním průvodcem filozofií, která změnila můj pohled na svět. Principy jako rozlišování mezi tím, co můžeme a nemůžeme ovlivnit, přijímání reality takové, jaká je, a kultivace vnitřní síly místo honby za vnějšími statky – to vše rezonovalo s prázdnotou, kterou jsem cítil.
Následoval doslova audioknižní maraton. „Atomové návyky“ od Jamese Cleara mi ukázaly sílu drobných, konzistentních změn. „Čtyři dohody“ Dona Miguela Ruize mě naučily, jak často se zbytečně trápím kvůli předpokladům a interpretacím, které si vytvářím. „Mnich, který prodal své Ferrari“ mi nabídl příběh, který nápadně připomínal mou vlastní situaci – workoholik, který po kolapsu objevuje nový způsob bytí. Hodiny strávené poslechem při procházkách po pláži, během ranního cvičení nebo při pohledu na západ slunce se staly mou formou meditace. Audioknihy byly ideální formou – četba nikdy nebyla mou silnou stránkou, ale poslech mi vyhovoval. Mohl jsem vstřebávat myšlenky a současně být v pohybu, což odpovídalo mému aktivnímu životnímu stylu. Tyto cesty a knihy zasely semínka změny. Nebylo to okamžité prozření, ale postupné uvědomování si, že existuje jiný způsob bytí ve světě. Způsob, který není založen na neustálém boji, kontrole a výkonu, ale na vnitřním klidu, přijetí a autenticitě. Na Bali jsem nepřišel domů jako nový člověk, ale s první nejasnou mapou cesty, kterou jsem potřeboval projít.
Zásadní rozhodnutí
Moment prozření přišel nečekaně. Jednoho dubnového rána 2025 jsem stál před zrcadlem, unavený a oteklý po další noci s alkoholem. Nepoznával jsem muže, který na mě zíral zpět. V tom okamžiku jsem pocítil naprostou jasnost: „Takhle už dál žít nechci.“ Nebyla to jen myšlenka, ale hluboké vnitřní rozhodnutí, které rezonovalo celým mým tělem. Uvědomil jsem si, že všechny knihy a cesty budou k ničemu, pokud neudělám konkrétní, hmatatelný krok ke změně. Alkohol se stal symbolem mého starého života – života v útěku před sebou samým, před svými emocemi, před zodpovědností za vlastní štěstí. První a nejdůležitější bitvu jsem musel svést právě s ním. Rozhodnutí přestat pít alkohol bylo první skutečně odvážnou volbou na mé cestě. Nebyla to jen otázka zdraví, ale fundamentální změna přístupu k životu. Znamenalo to čelit realitě bez filtru, setkat se se svými emocemi naplno, být přítomen ve svém životě – se vším, co přináší. První týdny abstinence byly náročné. Třicet let návyku se nezbavíte přes noc. Sociální situace, kde byl alkohol samozřejmostí, se staly výzvou. Večerní neklid, který jsem dříve utápěl ve víně, žádal o pozornost. Fyzické projevy – podrážděnost, neklidný spánek, občasné bolesti hlavy – testovaly mé odhodlání.
Ale s každým dnem bez alkoholu přicházela nová úroveň jasnosti. Začal jsem vnímat subtilní emoce, které byly roky utlumené. Ráno jsem se probouzel s energií, kterou jsem nezažil od mládí. Mé smysly se zostřily – jídlo chutnalo intenzivněji, barvy byly jasnější, hudba bohatší. Objevoval jsem svět znovu, tentokrát bez filtru. Nejdůležitější změna ale přišla ve vztahu k sobě samému. Poprvé po dlouhé době jsem dodržel slib, který jsem si dal. Každý den abstinence byl malým vítězstvím, důkazem, že dokážu změnit i to, co se zdálo být pevnou součástí mé identity. Toto vědomí vlastní síly a schopnosti změny se stalo základním kamenem pro všechny další kroky na mé cestě k vnitřnímu klidu.
První známky změny
Během prvních týdnů abstinence se začaly projevovat změny, které jsem nečekal. Mé tělo reagovalo překvapivě rychle. Už po dvou týdnech bez alkoholu zmizely ranní otoky pod očima. Krevní tlak, který léta vyžadoval medikaci, se začal stabilizovat. Kvalita spánku se dramaticky zlepšila – usnul jsem rychleji a probouzel se odpočatý, ne vyčerpaný jako dříve. Fyzické změny však byly jen viditelnou částí transformace. Mnohem zásadnější bylo probuzení mysli. Jako by se rozptýlila mlha, která roky zahalovala mé myšlení. Dokázal jsem se soustředit déle a hlouběji. Myšlenky plynuly jasněji, bez typického chaosu a přeskakování. Paměť se zlepšila – vzpomínal jsem si na detaily rozhovorů, na jména, na drobné momenty, které by mi dříve unikly.
A pak přišly první okamžiky skutečné přítomnosti – momenty naprostého ponoření do přítomného okamžiku, bez myšlenek na minulost či budoucnost. Při ranní kávě jsem poprvé skutečně vnímal její vůni, teplo šálku v dlaních, světlo dopadající na stůl. Při procházce jsem slyšel zpěv ptáků, cítil vítr na tváři, vnímal rytmus vlastních kroků. Byly to krátké záblesky, které rychle mizely, ale ukazovaly mi novou dimenzi života, kterou jsem dosud neznal. Tyto momenty mě přivedly k hlubokému uvědomění: vnější změna musí začít vnitřní transformací. Roky jsem se snažil měnit okolnosti – lepší dům, lepší auto, lepší dovolená – v domnění, že to přinese spokojenost. Nyní jsem začínal chápat, že skutečná změna začíná změnou perspektivy, změnou vztahu k sobě a světu.
Abstinence od alkoholu se stala symbolickým i praktickým začátkem této cesty. Nebyla cílem sama o sobě, ale vstupní branou k hlubšímu procesu sebepoznání a transformace. Ukázala mi sílu vědomého rozhodnutí a schopnost změnit i to, co se zdálo být pevnou součástí mé identity. A především mi dala první ochutnávku toho, co jsem skutečně hledal – vnitřního klidu, který nepřichází z vnějších okolností, ale z hlubokého kontaktu se sebou samým. Toto rozhodnutí a první týdny abstinence byly teprve začátkem. Otevřely dveře k dalším krokům – k systematické práci s technikami jako metoda dvou židlí, technika opakovaných PROČ, omluvné dopisy a další. Ukázaly mi, že změna je možná a že cesta k vnitřnímu klidu není o hledání nových vnějších stimulů, ale o návratu k sobě samému. O objevování toho, kdo skutečně jsem, když odložím masky, role a návyky, které jsem si vybudoval během třiceti let života v autopilotovi.
👉 Objevte moji cestu k vnitřnímu klidu a osobní transformaci